Ukázka z knihy Duše a křídla

Inspirace z lesní cesty

Je kouzelné chodit jen tak po lese a učit se od ptáků, mravenců, květin, stromů či lístečků. Vše, co potkáme, nám může být cestou na naší Cestě. Dokonce i cesta, po níž kráčíme. Dokonce i prostá lesní asfaltová.

V letním podvečeru jsem se po takové lesní cestě vracel. Kráčel jsem v zamyšlení nad závislostmi. Sám jsem si jednu takovou řešil. Věděl jsem, že je mi překážku na Cestě dále. Něco, čeho bylo dobré, ba přímo nutné, se konečně už pustit. Něco, čeho by bylo „škoda“ se pouštět. Ano, časté rozhovory nad již pojmenovaným lpěním. Tichý hlas duše a bojovný či úlisný hlas ega. Vnitřní boj. Bolestivý.

Hleděl jsem kolem sebe, ne pod sebe. A tak jsem zakopl. O hrbolek na silnici. Zakopl a odkopl asfaltovou hroudu, v níž byl kámen. Vnitřní bolest se proměnila ve vnější, přímo palcovou. Leč ihned ustoupila údivu! Pod asfaltovou hroudou bylo ukryto cosi neuvěřitelného. Povrch silnice vyboulila hlava rostoucího hřibu! Našel si místo přímo uprostřed cesty. Zázrak. Závratný pocit při pomyšlení na neviditelnou síť podhoubí rozprostřenou všude po lese - i pod silnicí. Síť, a někde na ní určeno místo pro růst plodnice. Tomuto hřibu bylo vybráno místo obzvláště náročné. Svou cestu ke světlu si musel vyvzdorovat, musel nadzvednout a následně prorazit silnici a růst v ní s rizikem největším.

Stál jsem v údivu, zasažen životním příběhem hřibu, a v mysli mi zněla slova Paula Bruntona, která jsem právě dnes v poledne objevil a četl:

Mezi hledajícím a Nadjá, mezi jeho myslí a Pravdou, existuje silná vrstva přání, egoismů, vášní, názorů a představ; dokud tuto vrstvu neprorazíme - to znamená, dokud se v těchto věcech nezapřeme a nevzepřeme sami sobě - nemůžeme očekávat víc, než jen občasné záblesky Pravdy, které ihned mizí.

Hleděl jsem na silnou vrstvu silnice, pod níž započal hřib svůj vývoj a svůj růst. Takovou mocnou vrstvu kamení a asfaltu musel prorazit ze tmy ke světlu. On neřešil, co je dobré a co je škoda a co bolí a co může být novým viděním, když odezní staré připoutání, on se nepral s myšlenkami.

On dostal vůli růst, a tak rostl!

Svým celým hřibím tělem si trpělivě a rozhodně razil cestu skulinkami, kamení ho neodradilo, asfalt ho nezastavil - nevěděl, že „to přeci není možné prorazit silnici.“ Rostl, protože hřib má růst, když nadejde jeho čas růstu. Neznal hřibí řád - žil ho.

Inspirací na naší Cestě nám může být cokoli. Zejména my sami...

Na pařez u cesty jsem odložil svoji tak dlouho v mysli přemílanou závislost: „Pane, odkládám ji, a tuze moc Ti děkuji za tohle setkání, za tuhle podanou pomocnou nohu a hlavu hřiba!“

Po návratu jsem s chvěním zamířil ke knize zanechané na stole. Otevřela se přímo na hledané stránce a nabídla věty další, následující:

Záblesk se dostavuje spontánně a mimo kontrolu hledajícího, ale Mistrovi přichází podle jeho vůle a přání. Bylo by nerozumné očekávat, že se někdo vzdá svých světských připoutaností, dokud nespatří něco cennějšího. Proto mu jeho duše dává prostřednictvím extatických okamžiků a krátkých osvícení jakýsi náznak svých vyšších hodnot. Nemůžeme spatřit Pravdu a zůstat tím, čím jsme byli před tím, než jsme ji spatřili. Proto Pravda přichází v záblescích, neboť se dosud nemůžeme udržovat příliš dlouho mimo sebe - mimo své ego. Duchovní Cesta spočívá mimo jiné v odkládání nižších tendencí, nízkých vášní, nižších sklonů a egoistických myšlenek. Je nutné vyloučit ze svého charakteru všechny negativní tendence, myšlenky a city, napravit nedostatky ve svém vývoji a dosáhnout rovnováhy mezi svými schopnostmi.

Hledání a objevování na Cestě je kouzelným dobrodružstvím a vlastně i naším posláním. Může být dřinou a může být hrou. Podle toho, jak kdo sám v sobě vnímá život.

Je nutné dozrát rozumem, srdcem a rovnováhou. Následující den jsem se vrátil s fotoaparátem a našel další dva hrbolky na silnici, další dva takové hřiby.

Rozum, srdce a vůle růst.

Odkládání závislostí při sbližování rozumu a srdce. Rozpouštění ega v souznění rozumu a srdce. Kráčení s touhou, bez usilování.

Občas se zableskne. Jednou se rozzáří...

O slovech a za slovy

Četl jsem před časem knihu teologa. Jednu z mnohých. Dokazoval stoprocentní věrohodnost biblických výroků. Mimo jiné i to, že z Bible plyne, že Bůh je osoba, skutečná bytost. Ano, v dobách, kdy Země byla považována za plochou, mohl být Bůh považován za jakéhosi nadčlověka kdesi v tajuplných výšinách, leč dnes?

Teolog také zdůrazňoval, že přikázal-li Ježíš, tak se hora sama pohnula. Pak jsem slyšel vyprávění o šumavském strýci, jak chodil coby kluk každý večer přes hory za svým děvčetem, a teta, ono děvče, to uzavřela slovy: „Láska hory přenáší.“ Strýc chodil stále přes kopce a na Šumavě jich neubylo. Kdyby on to tak uměl... Je zvláštní, jak často jsme schopni brát některá slova doslova. Původní rčení možná znělo: „Láska přes hory přenáší.“ A jistě to nebylo svědectvím o levitaci.

Jindy jsem byl svědkem vážné debaty o Ježíšově varování před svody, konkrétně: zda je o oko lepší přijít, než aby nás uvedlo v hřích. Další příměr přejímaný doslova. Připomenul jsem si český příměr, občas vážně vyslovovaný, někdy i v afektu: „Jdi se vycpat!“ To by byla fronta před pracovnou preparátora Národního muzea, kdyby vše vyslovené bylo bráno přímočaře vážně.

Často je argumentováno tím, že evangelia, a tedy i křesťanství, mají být hlásána ve všech částech světa, neboť je tak psáno. Nebylo ale v té době světem míněno vše, co patřilo k římskému impériu?

Zaujalo mne, jak mocně jitří mysl mnohých Ježíšovy zázraky. Vědom si toho, nechal si jeden americký pastor zhotovit v kazatelně zařízení, které mu umožnilo vznést se během plamenného kázání. Leč se stroj zasekl a bylo po zázračném efektu. Potupné snášení pastora mohlo být vnímáno jako daň egu.

Ponořil jsem se jednou do několika svědectví o zázracích. A nalézal i jiná pozoruhodná poznání.

Slepý prozřel. Není to krásná duchovní symbolika? Chodit po omezeném hmotném světě jako slepý a pak uvidět nekonečné rozměry světa duchovního?

Vzkříšení dávno mrtvého. I ti nejvyspělejší respektují přírodní zákony. Návrat zemřelého těla do života má své nepřekročitelné meze dané všeplatnými zákony. Nežijí však mnozí z nás jako dávno mrtví? Není vzkříšením pochopené připomenutí našeho poslání, našeho smyslu života v celku vesmírů?

Nakrmení zástupů. Krásná symbolika, zejména jde-li o ryby a chléb. Proč hledat zázraky, jsou jinde!

Chození po vodě. To mne zaujalo. Tak to jistě bylo. Toto člověk může dokázat. Silou své myšlenky. Skutek inspirující a faktický. A dokonce i Petr onu sílu Ježíšovy vůle v sobě rozezněl a také vykročil. Leč zaváhal. Opakovaně mne zaujalo, jak mnozí chodili po žhavém uhlí. Dokázali-li v sobě udržet kupříkladu představu chladné rosy v trávě, nespálili se. Pokud probleskla myšlenka, že to je horké, spálili se. Toto je jistě silná a pravdivá událost. A lze ji následovat pro nás cennějšími formami.

Za vykročením na hladinu nebylo Ježíšovo chtění, on to měl učinit. Výjimečně. Bylo to vhodnou součástí sdělení, které skrze něj přicházelo. Zamysleme se. Kdyby nám byla taková možnost trvale dána, dokázali bychom ji nepoužít, ba ani o ní nehovořit? Může to být cenná rozvaha nad naším egem a nad prací s ním...

Nehledejme zázračné v neobvyklých událostech. Zázračný je obyčejný život kolem nás. Zázračný je motýl, květ růže, chvění v těle při čekání na první rande, úsměv toho, kdo nás má rád, byť ví, že jsme něco provedli, zázračný je východ slunce v horách nebo pohled na srpnové jasné nebe bez měsíce při spočívání v louce v objetí. Zázračné je narození dítěte počatého s čistou myšlenkou a v lásce. Nač množit ryby, nechme je žít. Nač množit chleba, vždyť by to bylo proti pekařům. Ale chlebem nám může být víra, touha, láska. Ty množme.

Víno. Zaujalo mne, že Ježíš nepil alkoholické víno a přesto si toho nikdo nepovšiml. Podobně to je s Ježíšovým vegetariánstvím. Kolik vegetariánů dnes je někým komentováno, nebo naopak rádi nechají komentovat svoji výjimečnost. A že tomu tak bylo? Inu, dosáhne-li někdo trvale kristovství, zná úskalí alkoholu a zná cenu každého života. Nejde to k sobě, do sebe. Kdo k poznání dojde čistě a cele sám, nemá potřebu o tom hovořit a často si toho nikdo nepovšimne. Kdo se do tohoto nutí, neboť ví, že to na pozadí „cosi“ obnáší, ten bývá také rád komentován a ten mnohdy činí násilí především na sobě.

Dvanáct apoštolů. Magické číslo 12. Počet znamení zvěrokruhu, počet měsíců, hodin. Mnohé legendární bytosti měli 12 pomocníků či následovníků. Následovníků - apoštolů - Ježíše bylo daleko více. Mezi nimi i ženy. Následovníků měl mnoho, někteří ho následovali daleko déle, než tušíme a z daleko větší dálky, než si umíme představit. Následovníků měl mnoho, ale jen někteří mu hodně porozuměli a jen někteří byli jeho nejbližšími, byť Ježíš uměl přijímat každého se stejnou láskou neodměřovanou.

K těm nejbližším patřil i Jidáš. Přítel skutečný. Jedině on byl schopen vykonat, oč Ježíš požádal svou výzvou: „Jeden z vás mne zradí.“ Věděl, co je žádáno...

K těm, kteří hluboce porozuměli, patří především Maří Magdalena. Bylo mezi nimi krásné duchovní souznění. Duchovní! Byla moudrou ženou mezi muži. Mnohým to vadilo. Těm, co neporozuměli. Proto bylo potřeba připojit informaci o její hříšné minulosti. Falešnou a paradoxní. I kdyby vedla hříšný život, kvůli komu by tak činila? Inu, mužská ješitnost i zahleděnost do rozumování versus probuzené srdce společně s moudrou myslí Máří Magdaleny - je pro mne větším příkladem než mnozí apoštolové.

Otec, Syn a Duch svatý. Symbol svaté Trojice. Magické číslo 3. Mysl; vyšší Já; duchovní síla.
Jinými slovy - Bůh čili Světová Mysl; kristovství čili duše neboli Nadjá; kundaliní čili vitální síla v nás.
Ale podobně krásnou trojicí může být také Láska, Moudrost a Tvořivost.

Syn Boží. Všichni jsme dle této symboliky syny či dcerami Božími. Všichni jsme konečnými bytostmi s nekonečnou duší. Všichni, tak jako Ježíš. Duše je nekonečná. Tak jako kristovství.

Nelze přijíti k Otci nežli skrze mne. Promlouvalo kristovství skrze Ježíše.

Zaplatit do posledního denáru. Vyrovnat svůj karmický dluh, najít rovnováhu, naučit se žít. Završit Poznání.

Podobenství o dělnících na vinici je půvabně paradoxní i v dnešní době. Ježíš vypráví, jak hospodář postupně najímal dělníky na vinici. Ty první časně ráno, poslední před večerem. Večer vyplatil denár těm najatým před večerem a nakonec denár i těm najatým ráno. Je to půvabný výsměch naší honbě za výkony a připomenutí smyslu našeho života. Někdo dlouho a usilovně kráčí po křivolakých, byť i širokých cestách, než završí své Poznání, někdo dokáže jít stezkou přímou a Poznání završit. Završené Poznání = vstup do božího Království v nás = symbolický denár. Cesty různě dlouhé, cíl stejný, odměna stejná. Lépe je na tom ten, kdo se nelopotil na dlouhé křivolaké cestě. Cesty si volíme. Ano, je třeba v sobě spojit pocit neuspěchanosti žité Věčnosti a pocit naléhavosti a ceny okamžiku.

Ježíš připomíná, že snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království. Nevybízí tím k chudobě, ale k nelpění na majetku, nelpění na vnějším, opuštění touhy vlastnit. Nižší ego se svými závislostmi a potřebami tvoří velký náklad, s nímž nelze projít symbolickými úzkými dveřmi Božího království, s nímž nelze šplhat na vrcholek pyramidy.
Ucho jehly byl název úzkého místa na jedné z cest karavan. Soutěska či průrva, kterou se bylo možné proplazit jen po sejmutí nákladu. Ježíš symbolicky připomíná vnitřní pokoru (sehnout se) a nutnost vnitřního odložení všeho vnějšího (sejmout náklad), co na své Cestě sebou vláčíme.

Pravím vám, kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde. Nehledejme v jeho slovech žádnou vědu, vše je nesmírně prosté. Ostatně, v onom požehnaném stavu žijí ještě děti, ty nejmenší, než je jim námi zčásti odejmut. Ano, je za tím naše výchovné „něco za něco“ - ale jde to i jinak!

Království nebeské je ve vás. Stěžejní a často citovaná věta. Království nebeské hledejme v našem srdci, ne v chrámech, ne v hmotném světě. Je v nás. V nás všech a již dávno a tedy i nyní. Je naší Podstatou a to vždy. Podstatou, o níž často nevíme, kterou jsme cele neprobudili. Je onou hledanou Pravdou. „Pravda je stav bez ega,“ připomínal pan doktor Tomáš. Duchovní cestou je práce s egem, vybalení Pravdy z obalů a závojů našich myšlenek, poznání božího Království - Poznání.

Když zevní se stane vnitřním, pak přišlo království nebeské (apokryfní evangelium). Prostá hluboká pravda. Když je zevní svět poznáván a prociťován jako to, co skutečně je - čili myšlenka - stává se součástí vnitřního světa myšlení a cítění. Jestliže shledáme, že radosti a zármutky zevního světa nejsou ničím jiným než stavem mysli a jestliže myšlenky, pocity i přání jsou přesunuty z nepravdivého ega do pravdivého Já, rozpustí se - a království nebeské přišlo.

Ten kdo ztratí sebe, sebe nalezne. Kdo rozpozná falešnost svého nepravého malého já a jeho nenásilným zralým odložením objeví své pravé Já, nalezne svoji nejniternější nespoutanou Podstatu. Tím, že své neprospěšné věci - myšlenky ega - s konečnou platností odložíme, vytvoříme v sobě prostor, aby mohlo přijít něco jiného. Změna v našem prožívání vytvoří podmínky pro jinou úroveň mysli. Pro novou dimenzi našeho života - jednodušší, plnější, radostnější, hlubší - nepopsatelně jinou.

Ježíšovy výroky. Známé jsou mnohé jeho výroky, avšak jen málo je známé jeho mlčení. A přitom z něho vyvěrala jeho moudrost, jeho slova sdělovaná. To byl svět, ve kterém žil. Vzpomeňme na pokárání pobíhající a chystající Marty a pochválení tiše naslouchající Marie. V tichu sestoupí klid na duši a pak se lze snáze spojit s božskou moudrostí. „Buď tich a věz, že Já je Bůh,“ pravil žalmista.

Zákon. Ježíš neměnný židovský zákon ani nenaplňoval, ani nevyvracel. Hovořil jiným jazykem. Věděl, že nic nemůže stagnovat, že vesmírným zákonem je vývoj, proměna. Každý člověkem přijatý dobrý zákon musí odpovídat duchovní úrovni společnosti, jejímu stupni zralosti. A společnost by se měla vyvíjet, měla by vyzrávat. A s ní i zákony pro to potřebné. Jednou nebudou zákony na papíře, jen vědomě žitý Zákon v nás. Zákon poznaný a plně a svobodně přijatý. Boží Řád v nás. Tak jiný než dnes tušíme, tak jiný, než bychom se odvážili pomyslet, tak krásný a jednoduchý. A budou v něm slova, která v dnešních zákonech nenajdeme - souznění, láska nepočítaná, Láska absolutní... Jednou tomu tak bude.

Jako i Ty Otče, jsi ve mně a já v Tobě. A jinde a jindy zaznívají slova podobná, stejná. Já a Otec jedno jsme, jenže On je větší. Ta slova neobsahují žádné jinotaje, jsou prostá a může je vpravdě vyslovit každý z nás. Největší pravdy jsou tuze jednoduché, pro rozum nepřijatelně jednoduché. To je paradox naší doby, kdy největší autoritou je vědec, intelektuál. Stačí se obrátit do svého srdce a přizvat ho ke spolupráci na díle poznání - uvědomit si, kým vlastně jsme.

A to již jistě stačí. Pro ilustraci, pro objevné pokračování i pro rozhořčené odmítnutí. Jak kdo, jak kdy. Snad ještě pár slov na závěr. Když Ježíš promlouval, necítil se být Bohem a nikdo na něj jako na Boha nenahlížel. A pokud si uvědomoval božský původ, potom božský původ svůj i svých bližních - nás všech. Na jeho slova bylo nahlíženo prostě a on je tak vyslovoval. Pozlatily je až církve. Ježíš zlato nenosil a neuctíval. Bylo na něj naneseno. Nenahlížejme na jeho pravá slova doslovně, objevujme jejich symboliku a poetické sdělení vyvěrající z prostého života, který by měl přirozeně směřovat k završenému Poznání. Ke kristovství. Ježíš čestně a čistě nabízel, na ničem nelpěl, nabízené žil.

Ježíš nám dal dary. Dary ze svého Poznání. Dary, které by mohly vyřešit mnohé naše problémy. O tom, jak s dary bude naloženo, nerozhoduje dárce, ale obdarovaný. Nikdo nemůže vyřešit problémy za člověka, jehož problémem je, že své problémy nechce řešit.

Z dopisu ranního

Myslím na Tebe, na Tvé hledání zdraví, na Tvé hledání sebe. Myslím na mnohé dopisy, rozhovory.